Ostrované ESOTERIC nepatří mezi příliš protěžované kapely, jímž by byla věnována masová pozornost, ačkoliv je ve svém žánru lze bez přešlapování na místě zařadit mezi současnou špičku. Neméně zajímavý je také fakt, že počátky jejich hudebního působení sahají již na začátek 90. let, což byla doba, kdy svá průlomová alba vydala dnes již ikonická seskupení PARADISE LOST či MY DYING BRIDE. Se jmenovanými však pojí ESOTERIC pouze místo a čas, protože hudební materii, z níž takřka všichni původně vycházeli, přetavili tito sveřepí ostrované do zcela jiných, podstatně bezvýchodnějších a výrazně nenávistných rozměrů, které se ve výsledku vzdalují všem romantizujícím představám, s nimiž je doom metal jako takový nezřídka spojován.

„Life...The Allusion Of Existence
(The Antipathy Of Logic...)
It Beholds Everything
And Yet It Is Nothing“

Po dvou prvních, drogovými experimenty ovlivněných a z dnešního pohledu relativně nadčasových albech, na nichž ESOTERIC bez příkras jasně deklarovali svůj nihilistický postoj či si vyzkoušeli inspiraci texty A. LaVeye („Epistemological Despondency“), přichází průlomová nahrávka „Metamorphogenesis“, kterou lze v přenesené souvislosti s názvem chápat jako výrazný tvůrčí milník, změnu nejen v hudební, ale do jisté míry také ideové náplni. Sáhodlouhé a nenávistnou prázdnotou prodchnuté kompozice alba „The Pernicious Enigma“ (na němž se produkčně podílel Steve Wilson, který později v období desky „In Absentia“ označil ESOTERIC za jeden z hudebních vlivů), jehož hrací čas se blížil délce dvou hodin, nahradil set pouhých tří semknutých skladeb s lehkou aurou transcendentna. Tři kytary, v nahallované kakofonii se lámající masivní zvukové stěny, do stran se rozprostírající disonance. Animální a syrové vyznění posouvá skladby na „Metamorphogenesis“ kamsi za běžný horizont a celkové hudební pojetí a dojem odlištění je výrazně vyčleňuje z tehdejšího a dovolím si tvrdit, že v lecčems i dnešního, standardního doommetalového proudu. Již úvodní „Dissident“ bortí jakékoliv pochyby – nekompromisně pomalá, kupředu se vytrvale valící hradba řezavých riffů, ověnčená svíravou a řvavou psychedelií, která obnažuje hluboko v podvědomí skryté pocity stísněnosti a postupně probouzí tušení, že v případě ESOTERIC se jedná o skutečně nevšední hudební zážitek. Zdánlivým klidem před bouří pokračuje „The Secret Of The Secret“ a pod masivní kytarovou stěnou, která vyplňuje celý dostupný prostor a nenechává ani skulinku volného místa k nadechnutí, postupně vyvěrá doposud netušené melodické jádro, jenž se nakonec hypnoticky přelévá celou patnáctiminutovou stopáží skladby, aby v několika závěrečných minutách gradovalo za vzdáleném křiku Grega Chandlera a všeobjímajícího rozostřeného zvuku kytar. V podobném duchu navazuje závěrečný kus „Psychotropic Transgression“. Dalo by se říci, že nahrávka jako taková v zásadě kulminuje ve svém počátku, zejména budeme-li mluvit o prvotním zvukovém úderu či o divokosti a dynamice, jíž se první skladba vyznačuje. Druhá polovina alba se postupně přesouvá do kolébavějších a rozjímavějších vod, jako by chtěla uspat před smrtí, přesto však neztrácí ani kousek ze své hudební i zvukové vyhraněnosti.

„Incessent Drone Of Misery
Pyrrhonism Grows Into My Veins
Like A Parasite Feeding Upon My Gain“

Jakékoliv přímočaré srovnání pozbývá v případě ESOTERIC smysl. Britové sice vykazují atributy, které je řadí do extrémněji chápané odnože doommetalového žánru, nicméně forma i obsah boří nejednu zažitou zkušenost. Ostrované na „Metamorpohosis“ jasně deklarovali svůj styl, který v poněkud jemnější a méně chorobné formě dále rozvíjí i na následující desce „Subconscious Dissolution Into The Continuum“. Možná, že právě „Metamorphosis“ lze chápat jako jejich doposud nejlepší a z pohledu práce se zvukem současně nejextrémněji pojatou nahrávku, která oproti mnoha současníkům v zásadě vybočuje ze zajetých kolejí a svou zuřivostí a syrovým zpracováním útočí na nejniternější pocity. Album par excellence, které si patrně nepustíte každý den s úsměvem na rtech, při správném rozpoložení však zcela jistě oceníte podivně hypnotickou a lehce chorobnou krásu, jejíž prudce tryskající pramen vás bude na třičtvrtěhodinové ploše neustále předsvědčovat o nepostihnutelnosti a marnosti lidského bytí.

„The Freedom Of Chaos…
The Secret Of The Secret…
The Truth Of The Truth…“